Vytisknout

60. výročí Opatovské chaty 1946 - 2006

Kategorie: Pobyt v přírodě
Vytvořeno 14. 1. 2015 10:21
Zobrazeno: 2362

Šedesáté výročí tábora u rybníka Vidlák (1946)

V roce 2006 slavila Opatovská chata své 60. výročí a zde jsou vzpomínky účastníků prvního tábora v roce 1946....

2006 chata Opatov 60 vyroci

Obnovený poválečný Sokol zařadil do své činnosti i pobyt v přírodě. Sokol Okříšky si vzal za vzor nedalekou třebíčskou tělocvičnou jednotu, kde byla tato činnost na velmi dobré úrovni, když už v roce 1945 se uskutečnil první letní tábor u svatoslavského zámečku. Na jaře 1946 pronajala okříšská jednota ze svých skromných prostředků část louky poblíž opatovského rybníka Vidlák na Zlatonosném potoce. Ze zakoupeného řeziva se začala stavět chata - kuchyň a společenská místnost. Stavělo se převážně brigádnicky, zcela zdarma, nezištně. Na stavbu se jezdilo na kolech. V době zahájení prvního táborového běhu objekt nebyl dokončen, vše potřebné se dokončovalo za chodu.

První tábor trval od 9. do 27. července 1946. První den – v sobotu – přijel k sokolovně tříosový Studebaker z přibyslavické papírny, na který se naložilo vše potřebné včetně účastníků. Seděli jsme na nákladu volně loženi a jeli směr Opatov. Prvním úkolem byla stavba stanů a stanových podsad, aby bylo kde spát. V dalších dnech pak vznikalo hřiště, stožár, táborový kruh spolu s další vybaveností. Asi 300 m vzhůru proti proudu potoka si postavil menší chatu Sokol Stařeč.

Jak vypadalo složení účastníků? Vedoucím tábora byl Mirek Hlouch, vedoucí družstev V. Němec, J. Krejčí, E. Servus. Kuchařky: Bulantová a Klátilová. I. družstvo: L. Hašek, B. Slabý, R. Večeřa, R. Jonáš, V. Carda, L. Velc, II. družstvo: K. Kalla, J. Klátil, V. Kružík, V. Kytnar, T. Hobza, I. Klátil, III. družstvo: P. Kundera, J. Dokulil, J. Bartejs, J. Zelený, V. Pospíšil, A. Hekrle. Kolik je z nich dnes žijících?

Náplň zaměstnání byla první týden zaměřena především pracovně – vybavenost tábořiště, druhý týden byl pak výukový a poznávací. Naučili jsme se morseovku, šifrování, hráli polní hry, poznávali okolí. Některé večery se pořádaly táboráky, v sobotu 16. července byl táborák veřejný. Autobus pana Zvěřiny přivezl hosty a táborák slavnostně zahajoval starosta jednoty Metoděj Diviš. Se stařečskými sousedy jsme si zahráli řadu polních a míčových her a vůbec s nimi byla intenzivní spolupráce.

I na větší výpravy – samozřejmě jen pěšky – došlo. Dostali jsme se do Brodců a viděli, jak se brousí sklo, pod Opatovem ve Zlatomlýně jsme si prohlédli elektrárnu, poznali jsme zařízení dvora Karlín. Prochodili jsme hluboké lesy okolo tábora, učili se plavat ve Vidláku a Jinšově. Poslední neděli táborového pobytu byla v Opatově tradiční "Anenská" pouť, bylo volno, kromě služby mohli všichni jít. V pondělí 27. července nás auto firmy Oberreiter odvezlo domů do Okříšek a na naše místo nastoupily dorostenky.

A ještě pro úplnost. Vedení tělocvičné jednoty bylo v roce 1946 v tomto složení: starosta Mětoděj Diviš, jednatel Ludvík Kalla, náčelník Josef Diviš, náčelnice Gabriela Marková, vzdělavatel Adolf Šutera.

V dnešní době, po šedesáti letech, kdy se celoročně mladí a staří věnují rekreaci v tuzemsku i cizině, organizují se letní tábory s různým zaměřením, s drahým vybavením a ubytováním, se zdá vzpomínka jednoho z účastníků víc než úsměvná. Byla to však ve své době, rok po ukončení války, myšlenka a realizace nová, téměř revoluční. Byl to pro většinu účastníků zážitek na celý život. Třeba ještě dnes poděkovat všem, kteří se o to zasloužili.

Šedesáté výročí tábora u rybníka Vidlák (1946) – pokračování

Po odchodu dorostenců jsme nastoupily my – dorostenky. Do dnešních dnů se dochoval můj deník, nazvaný "Poznámky z táborového života Sokola". Dokonce jsem si denní záznamy sama ilustrovala. Mnohdy bylo těžké najít místečko klidu, kde jsem zážitky každého dne v rychlosti zapisovala. Někdy u potůčku na kolenou, jindy ve stanu, či na stole v chatě, která sloužila jako jídelna.

Od popisu ubytování ve stanu obsahuje můj záznam vždy kromě jídla i program dne – například poznávání okolních lesů, služby dvojic dorostenek, které docházely do Opatova na nákup, ale také i jednotlivé dvojice nočních hlídek. Řádky deníku vypovídají o tom, že náš život na táboře pod vedením milované sestry Bohušky Hekrlové byl radostný. Čekalo nás mnoho dobrodružství na výpravách – například ke Zlatomlýnu, kde jsme poprvé viděly vodopád, na lodičkách po rybníku, při sbírání hříbků na smaženici i při míčových hrách.

Hned v záznamu z prvního dne je zajímavá poznámka – cituji: "Dnes sluníčko udělalo všem děvčatům radost. Brzy bez ostychu vyskočilo a usmálo se na naše rozespalé tváře, trochu udivené vojenským zacházením ..." Ano, kázeň, dobrovolná sokolská kázeň, kdy se jedinec musí přizpůsobit kolektivu - ať při cvičení, rozcvičkách, hrách, hlídkách denních i nočních, celkovou úpravou oděvu, účesu při vztyčování vlajky, na vycházkách - i dodržování ticha a klidu po obědě a po večerce.

Také docházelo ke zvelebování našeho prostoru u chaty a kolem potůčku. Nebylo jednoduché uplést z rákosí koberec nebo nanosit hlínu na záhon a zasadit kapradí a konvalinky k vlajkovému stožáru. Nikde se neobjevil pohozený papírek a nepořádek. Úcta k přírodě, která se stala po dobu tábora naším domovem, se projevovala i v tom, že se nikdy neozýval zbytečný křik. I písně u večerních táboráků jako by patřily k šumění lesů a neplašily zvěř. Však nás sestra Bohuška učila "vychutnávat" to posvátné ticho kolem. Svědčí o tom i tento záznam v mém deníku: " ... ticho bylo přerušováno jen mírným bubláním potůčku, který zároveň s jemným šuměním lesů působil na naše city. Kolem tma a tma, před námi besední oheň, který občas zapraskal a přehlušil šumění potůčku. Naše oko se mimoděk zadívalo na jiskřičku, která se nesla k temnému nebi ... je plné hvězdiček velkých i malých ... je ozářena svitem měsíce, který tiše pluje po obloze. Takový večer je těžko ukončit, neboť to co se nám líbí, je těžké odhodit spánkem. A proto se stává, že se na postel dostaneme až po půlnoci. Ale ráno jsme opět jako strunky." Tolik zápis z osmého dne v táboře.

V mém deníku jsou také řádky o našich sousedech – Stařečácích – dorostencích, kteří měli tábor nedaleko našeho. Cituji opět deník: "Třetí den noční hlídka zjistila nemilou věc. Stařečáci nám vzali síť na volejbal. Před polednem k nám přišli ze stařečské osady s listinou, ve které nám vypověděli válku. Podmínky jsme přijaly. Začal brzy po obědě boj (poznámka - to vzduchem létaly oběma směry šišky). Krutý boj byl přerušen na dvě hodiny ..." Také píšu o zajetí dvou našich dorostenek, ale nám se podařilo zase strhnout jejich vlajku a odnést ji za bránu.

Na pátý den jsme připravovaly (v táboře byly jen ženy) program k večernímu táboráku, na který přijelo mnoho rodičů. V deníku je tento můj telegrafický záznam: "Táborák byl dobrý. Návštěva velká. Také maminka přijela. Moc se jí zde líbilo. Měla jsem ten den hlídku s Boženou Zemanovou od 10 do 12 hodin v noci."

Uvedu jména alespoň několika dalších dorostenek, o nichž se zmiňuji v deníku – ve stanu jsem "bydlela" s Blankou Bumbovou, službu jsem držela s Helenou Stojanovou, do stanu na návštěvu přišla Alena Stojanová, další noční hlídku mám s Věrou Kučerovou a Evou Kalovou, Božena Zemanová hodila do rybníka Olině Peškové botu. Dále jmenuji Drahu Jonášovou, Helenu Málkovou, Aničku Velebovou a další.

Sestra Bartejzová – vrchní kuchařka – neměla lehký úkol. Chutnalo nám na čerstvém vzduchu v přírodě velice, převelice! Dodnes vzpomínám na ohromné krajíce výborného opatovského chleba, který s marmeládou od URNY - dar amerických sokolů - denně chutnal. Ale výborné byly i knedlíky s jablky, vdolky, buchty s marmeládou, někdy sekaná a brambory, houbová omáčka - i jedenkráte maso na svíčkové!

Poslední záznam v deníku – 10. den: "Rozloučila jsem se s táborákem - na rok. Ale i ten rok brzy uplyne a vrátím se opět k Vidláku - do sokolské chaty." Bohužel další roky, jako studentka, jsem musela na brigády do žňových útulků po celé prázdniny. Na chatu v Opatově jsem byla pozvána k táborovému ohni před 10 lety – k 50. výročí! Na krásný pobyt v sokolském táboře často vzpomínám. Teprve po letech dovedu zhodnotit a ocenit obětavost všech, kteří nám rok po kruté druhé světové válce tyto krásné dny připravili. Tenkrát jsme prožívaly - my dorostenky - jen radost z těch šťastných chvil.

Těžko, těžko jsem se loučila za Sokol u hrobu se sestrou Bohuškou Hekrlovou v roce 1998, která pro nás byla trvalou autoritou, vzorem lidskosti, trpělivosti, obětavosti a vlastenectví. V ní jakoby se spojovaly vlastnosti maminky a učitelky dohromady - nejen na táboře, ale i v tělocvičně - vzor sokolky, k čemuž tábor u Vidláku v Opatově do značné míry přispěl.

Tábor před šedesáti lety – druhé pokračování

Panu Kunderovi se ozval  se vzpomínkami další z účastníků – vedoucí tábora Mirek Hlouch, který žije v Jihlavě. Z jeho dopisu s jeho svolením vyjímám:

Začalo to tím, že mě vedení Tělocvičné jednoty Sokol Okříšky zavolalo do kanceláře a vysvětlilo, že se rozhodli, abych vedl první tábor. Samozřejmě, že jsem namítal, že nemám zkušenosti, ale hned mi bylo sděleno, že půjdu na měsíc na školení do Studence (Jurenkova chata u rybníka Hranečník), kde nás školili bratři z Třebíče. Tak jsem mohl načerpat vědomosti pro náš první sokolský tábor.

Hlavní opora a organizátor byl starosta jednoty Metoděj Diviš. Opatřil prkna a hned se stavěly podsady stanů se všemi přihlášenými dorostenci s přispěním i starších členů. Do Opatova k Vidláku na staveniště se chodilo pěšky, málokdo měl kolo. V lesích se hledaly kameny do základů chaty. To už opravdu dnes nikdo neuvěří, že všichni šli dobrovolně, bez jakékoliv náhrady.

Stany nám věnovala UNNRA (poválečná pomoc USA Evropě). Ještě k UNNŘE: na písemnou žádost nám byly přiděleny velké 3 kg konzervy. Vyslaná delegace jich přivezla asi 10 ks, kde byly samé dobroty – oříšková pomazánka, meruňkové džemy, různé druhy masa atd. Zlaté ruce našich kuchařek – sestry Bulantová a Klátilová – připravily slavnostní oběd z přivezených konzerv. Pamatuji, jak všichni těžce vstávali od stolu, a Zdeněk Slabý si šel lehnout k potůčku a naříkal, že praskne, jak se najedl. Po válce to jídlo opravdu chutnalo.

Byly další příhody: noční cvičení, kdy v některých byla malá dušička, chození na houby pro přilepšení do kuchyně – hříbky rostly přímo za stany. Při nedělních návštěvách rodičů každý přispěl nějakou částkou do kuchyně na přilepšení. Od MUDr. Zeleného (tehdejší obvodní lékař v Okříškách) jsme byli pochváleni, že to dobře vedeme. Ani kontrola z Třebíče nenašla závady.

Každý večer jsme zasedli vedoucí družstev a já k sestavování programu na další den. Při nástupu ráno byl čten program s rozdělením služeb. Málokdo remcal, když musel pomáhat v kuchyni nebo chodit pro vodu do studánky vzdálené asi 500 metrů nebo jezdit s vozíčkem pro nákupy do Opatova. Je ještě hodně povídek.

Tolik vedoucí tábora Mirek Hlouch.

 

Takto zpracovali vzpomínky pro zpravodaj z Okříšek ing. Petr Kundera a PhDr. Kamila Bártlová – Lampířová